Zadání jasné… uděláme z kamenů spirálu. Tomu rozumí i malé dítě.
Ale…
Tady a teď mi najednou při stavění začala probíhat hlavou paralela s životem…
Čára v písku ukazovala směr, tak jako v životě tušíme kam jdeme. Někdo po čáře šlapal, jiný opatrně našlapoval, aby na tu křehkou věc nešlápl.
Pokus mladého muže zvýraznit směr pro druhé, když byla rozmazaná, trpělivý starší zastavil, protože se ta cesta zase vynoří sama
Jak velký kámen tam dávat? Po asi desátém každý viděl správnou velikost a nosili jsme podobně velké kameny, tak jako v životě ze začátku nevíme a po čase umíme nacházet správné reakce a slova.
Kde je hledat? Každý si našel svůj způsob. Někdo doloval v písku, jiný sbíral na povrchu, tak jako v životě někdo jde do hloubky a jiný jde po povrchu, ale každý z nás kámen přinesl.
Někdo šel bosky, možná aby cítil písek a nebo proto, že on si musí to svoje tvrdě vydřít.
Našla jsem velký kámen a měla v ruce už dva své. Zavolala jsem na silného muže, ať zvedne ten těžký kámen, protože já to nezvládnu. On přišel a chtěl si uvolnit místo v rukou tím, že mi předá jeden svůj. Já jsem řekla, že už víc neunesu. Jeho reakce byla „musíš“. „Nemusím“ a on pochopil. Tak jako v životě často chceme pomoci, protože už nemáme sil a pomoc výměnnou za něco už nemusí být pomoc, ale závazek.
Až jsme vysbírali nejbližší okolí, museli jsme dál, různými směry a já najednou šla sama a cítila se opuštěna, tak jako v životě je čas jít dál, hledat nové cesty a často musíme vykročit sami a kdo dostane strach, že je sám zastaví se a nebo možná vrátí.
Najednou se přede mnou objevila hromada ideálních kamenů a já měla pocit, že postavím spirálu klidně jen z nich, tak jako v životě dostaneme odměnu, když jdeme správným směrem a najdeme sílu zvládnout vše.
Chodila jsem si na to místo a přemýšlela, zda brát víc kamenů než unesu, abych nemusela jít tolikrát, tak jak i v životě hledáme často zkratky a nebo se přetížíme. Byla jsem u té hromady hojnosti kamenů sama a divila se, že tam nejdou i ostatní a nevídí to, tak jako v životě nemusím vidět já cestu druhého, on nevidí moji a volat na ně, aby šli za mnou, nepomůže.
Najednou šel někdo se mnou po mé cestě, bylo to příjemné a já mu hned nadšeně ukazovala mou hromadu. Jeho reakce byla, že na druhé straně je ta samá a on jen chtěl být se mnou, tak jako v životě se někdo rozhodne jít se mnou po mé cestě, i když vedle je stejná, on tam jde jen kvůli mně.
Spirála se staví na stejném místě každý rok a náš průvodce mi říkal, že jednou ji ještě vylepšili tím, že kameny natřely bílou barvou. Neviděla jsem důvody vylepšovat krásu, tak jako v životě se snažíme stále vylepšovat to, co je dokonalé už teď.
Dva z těch bílých kamenů jsme našli i dnes a pro něj to byla krásná vzpomínka a propojení, tak jako v životě se nám vrací krásné vzpomínky i to, co krásného jsme v životě udělali…
Kdy bude mít spirála konec? Nikdy, zůstane otevřena a najednou jsme všichni věděli, že stačí a je dokonalá.
Většinu stavění jsem probrečela a jsem nesmírně vděčná za tento zážitek.
Určeno všem, kteří cítí život 💕💕💕
Kamila Buráňová 